Před nějakou dobou stáli na startovní lajně Olympijským v Seattlu děvět atletů, všichni mentálně nebo fyzicky postižení.Zazněl výstřel a začal závod.Ne každý běžel, ale každý se ho chtěl zůčastnit a vyhrát.Běželi v tříčlených skupinkách, náhle jeden chlapec zakopl a upadl, udělal pár přemetů a rozbrečel se.Ostatních osm závodníků ho uslyšelo.Zpomalili a ohlédli se. Zastavili se a vrátili se...Všichni...Vedle chlapce si sedlo děvče s Dawnovým syndromem, objalo ho a zeptalo se "Už je to líp?" Pak všech devět závodníků společně prošlo cílovou lajnou.Všichni diváci tenkrát povstali a tleskali.A ten potlesk trval hodně, hodně dlouho...Lidé kteří to viděli, o tom stále mluví...Proč? Protože hluboko uvnitř dobře víme, že když sami něco vyhrajeme, není to v našem životě to nejdůležitější.Nejdůležitější věcí v našem životě je pomáhat k vítěství ostatním.I kdyby to mělo znamenat, že zpomalíme a změníme svůj vlastní závod...
Žádné komentáře:
Okomentovat