Umírání je složitý, ale dokonalý a fascinující proces. Velmi vážně nemocní lidé poznají ze všech nejlépe, že se blíží jejich poslední hodina - důsledkem endorfinů a uvolňujícího se fluidu oduší je totiž stav, kdy takoví lidé začínají 10 až 20 hodin před smrtí pociťovat úlevu, která se zdá být nečekaným a zlepšujícím se zdravotním stavem. Často dostanou i na něco chuť, přestože třeba celé dny nebyli schopni pozřít sousto. Po odeznění tohoto stavu přichází pocit sladké únavy, předestřený ochabováním smyslů... Jako první začne odumírat cit. Necítíme své ruce, nohy,...skoro jako by duše nebyla součástí těla. Pak je na řadě zrak. Světlo se postupně zúží na jeden světelný bod (známe "světlo na konci tunelu"), až nakonec úplně zmizí a odumírá sluch. Pořád ještě vnímáme - slyšíme hlasy, ale nedokážeme rozpoznat slova. Postupně se vše vzdaluje, až úplně zmizí. Přichází pocit pádu a tlaku, a je konec.
Duše upadá do zvláštního stavu nečinnosti, ztrácí schopnost svobody myšlenek. Od těla se může úplně odpoutat až klidně po 8-10 dnech (pohřeb žehem může být proto velice nepříjemným a násilným odpoutáním od těla). V době, kdy je ještě duše připoutaná k tělu, dochází k hodnocení uplynulého života a po odpoutání pak putuje k tzv. "Bardu", kde plánuje svůj budoucí život...
Pokud umíráme a naši smrt nepředcházela žádná vážná nemoc, spustí tělo stejný systém, ale poznáme to až v daný okamžik, ne 20 hodin předem.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat